Na obláčku dávných snů
Na obláčku pluju si,
pluju snovou krajinou,
mezi světy létám si,
nad horou i hladinou.
Rozezní se v dáli sen,
ten, který Tebe láká,
ženeš se hned za ním ven,
ač venku už se smráká.
Nebojíš se odpoutat se
od všedních dnů a trápení,
nebojíš se proletět se,
vedou Tě má znamení.
Tam, kde kdysi svízel byla,
Teď jasná zář Ti směr ukáže,
Hoře, ta už ustoupila
a každý uzel se hned rozváže.
Potrvá to ještě chvilku,
než se všechny rány pročistí,
prohřeju Ti každou žilku
a srdce Tvé se strachů oprostí.
